V uplynulém času
svolaltě lev svoji chasu
— do boje
pro ratolest pokoje.
A když vojsko sešikoval
ve bojovné řady
a všem moudře okazoval,
kam a kady —
povstane tu v pospolnosti
u veliké nádhernosti
jednorožců pyšný rod,
a vyžádá sobě,
aby v této příležité době
půtku svedl samoten.
Lev to dovoluje ochoten.
I shromažďují se ptactva pronárody,
a s obou stran krvavé se počnou hody.
Vražděno tu celý den a celou noc
opeřencův padlo moc,
i rohaté sláblo plémě,
a krev pomíchanou
vpíjela země.
Nastane ráno, přestane boj,
slunce nad krvavou zemí vzhůru běželo,
a vítězně klokotal ptactva roj
než — plemeno jednorožců leželo
do jednoho porubáno!
A protož hle! co se toto stalo,
oko lidské jednorožce nevídalo;
teď učení jenom hádají se mnozí,
zda jsou byli někdy koně jednorozí,
tak aby se vyplnilo, jak se praví:
že kdo zpupně čelo staví,
jen sobecky po cti lakotě,
v siré zajde mrákotě.
Drazí braří, v pospolitém ve sboru
vždycky hledejme svou podporu;
tak jen slávy dosáhneme nové:
sic památka naše v časích utone,
a budou se hádat potomkové,
byli-li jsou Čechové kdy nebo ne.