Dva bratři vyšli do světa,
kdy z jara všecko rozkvetá,
a jednu matku měli — zem
a tátu — slunce s plamenem,
a vesele se k světu měl
Ječmen i Chmel.
Pan Ječmen nízký mužík byl,
a zeleně se vyšňořil.
Když čertík furie ho kous’,
si nechal státi dlouhý vous,
a čiperně tu jako král
pan Ječmen stál.
Pan Chmel měl slabé nohy zas
a státi nemoh’ v žádný čas.
Však za to — šelma podšitá —
se kolem všeho oplítá,
by ke sluníčku blízko měl —
ten čilý Chmel.
Pan Ječmen sestár’ jako kmet,
a Chmelu zase zhořknul svět,
až jednou smutné ve chvíli
je lidé zprudka chytili,
a hlavu rázem sťatu měl
Ječmen i Chmel.
A jak tu s nimi točili!
Je sušili a močili,
a vařili a pražili,
až oba strašné po chvíli
se neznali, že být to měl
Ječmen i Chmel.
Až když spjal oba sudu pruh
tu druha poznal přece druh,
a porozuměli si hned,
a zanevřeli na ten svět,
a divokou jen pomstou vřel
Ječmen i Chmel.
Vlil Ječmen Chmelu silnou krev,
Chmel Ječmenu žluč do všech cev,
a kdo se jim jen přiblížil,
ten krutě jen si přitížil,
a zřel, jaký to nepřítel
Ječmen i Chmel!
Jen pomsta jejich heslo jest.
Jak mnohé sklála jejich pěst!
A já jsem stokrát svědkem byl
a sám na sobě pocítil
co značí to, když v hlavu vjel
Ječmen i Chmel!