Je sečten dnů mých řad
a čas je odsud jít;
v mé chalupi je chlad,
v mých polích cizí lid.
Již chodím jako v snách,
já neznám už svou zem;
z mé ženy už je prach
a já tu ještě jsem.
Můj syn šel za ní tam,
vše prázdno v domě tom,
já zůstal v světě sám
jak opuštěný strom.
A tam, kde ona spí,
mi vykopejte hrob,
však hloub než někdy jí,
hloub o několik stop.
Ať po letech spím tich,
když hrobník přijde naň,
ať nikdy kostí mých
se netkne cizí dlaň.
Ten v statku kdos je dál
už nebude chtít znát
a nikdo nesvázal
by pak je v bílý šat.