Jíž brzy bylo k svítání,
když hoch odjížděl po stráni,
by s dnem k panence toužil zpět,
pro niž ho těšil širý svět.
Však nebyl lásce ještě rok,
a přijížděl též šťastný sok,
a nebylo jí dvě leta,
když jeho radosť odkvetá.
Potůček s břehem zeleným,
hoch s klidem v duši zkaleným,
potůček jasný, veselý —
ne šťasten vždy, kdo neželí.
Vyrostl javor na břehu,
by ptáčkům dával noclehu,
a v šíř své větve rozkládá,
a tajný žal v nich upřádá.
Jdou lidé — javor podťali
a krásné větve odňali,
a na to nikdo nedbal z nich,
že slyšet pláč a žádný smích.
Bez listí, pustá obora —
jde hoch, má housle z javora,
a kam on k lidem zabloudí,
tam pláč a rozkoš vyloudí.
„Pojď, hudečku, jenž všude znám,
pojď, zavítej a zahřej nám,
hle — svatbu, hosti, nevěstu,
bys posilnil je na cestu.“
Nevěsta, ženich do páru,
a v hostech plno rozmaru,
a veselosť a bujný šprým —
to rozpouští zlou starosť v dým.
Hoch zpustil — jak když zavolá,
vše postaví se do kola,
zavejskli — dnes to není hřích,
nevěsta, ženich samý smích.
A když hoch zahrál po druhy,
hlas známý projel soudruhy —
nevěsta náhle zděšená,
jak holubice zplašená.
A když hoch zahrál po třetí,
jak když jí dýka proletí —
vyzvání zvony na cestu,
mládenci nesou nevěstu —
Bez listí, pustá obora,
jde hoch, má housle z javora;
potůček jasný, veselý —
ne šťasten vždy, kdo neželí.