Jak chví se růže před bouří
ta v mladých lících plamenná,
jen kvítek, vasal skloněný,
žal královny své znamená.
Jen slavík pěvec dobrodruh
ku družce svojí zalétá,
z nejkrasších písní diadém
v kadeře vonné zapletá.
Tu zákon lásky zobrazen,
jejž kázal světu velekněz:
ty milovat máš bližního,
bys k vášni mrzké nepokles.
Ten zákon v světě neplatí
a blázen, kdo zde věří mu,
kde chladné stele lůže se
jen z lásky pouhé bližnímu.
Nač světu dávat zákony —
on tvůrce dávno nehoden,
on plaší z hnízda slavíky,
on člověk — on jest svoboden!