V ta doby Vršovci v Čechách mocní bychu,
za starostu Kochana jmějechu;
ti když sebe v zemi silna uzřichu,
velmi nemúdrú radu vzachu,
řkúc: Dohubme knížetcí rod,
tím bude náš vzáctný plod,
budem s knížaty jako v lútky hráti,
cizí knížata budú se nás báti,
a od každého budeme dary bráti,
chcem-li, můžem z sebe kníže dáti
anebo můžeme dobře bez knížete býti.
Nedejme knížecímu rodu vzhóru jíti.
Když to Vršovci mluvichu,
ovšem zlú radu činichu:
Z nichž každý země užiti chtiše,
avšak císař v své moci byše.
Vršovci jse toho nebojiše,
kníže svého Jaromíra na lov vyvedú
a na jednu horu jej vedú,
a tu jeho jímachu
a k jedné lípě přivázachu
a jichu se s ním špíleti
a jako k cíli k němu stříleti.
Ale toho z nich žádný nevědiše,
že kníže svatému Janu Křtiteli slúžiše.
V svatého Jana húni šípy tčichu
a knížecího těla nedotčichu.
Kníže v tom lese dva lovce jmějiše,
jeden Hřivec, druhý Hovora slujiše.
Hovora hospodě věren byše,
Hřivec s Vršovci držiše.
Ten kníže zradil byše,
a ten jeho nejvíc mučiše.
Když tu zlobu Hovora zvědě,
hned v Praze všem věrným povědě.
Oni věcechu: Nevíme co tomu učiniti,
ani víme, kamo jeti.
Hovora Vršovcům se pokáza,
Hřivec naň Vršovcuom prstem ukáza,
věce: Chceť nyní všecko shledati,
bude-li živ, musíme se jeho báti.
I počě jich hrubě prositi,
by jemu nedali živu býti.
I káza jeho chopiti
a Hřivcovi oběsiti,
Hovora je se jich prositi,
by jemu přáli třikrát zatrúbiti,
což jemu ráčichu příti.
Hovora začě trúbiti
a po trúbení je se mluviti:
O běda mně nebohu,
věda že živ být nemohu.
A věce k Hřivcovi: Kmošku, do tebe mi jse viery nadieti,
toběť poroučím vše mé děti.
Vršovci se jemu směchu
a Pražané se k nim po trúbě blížiechu.
Vršovci Hovorovi po druhé trúbiti kázachu
a kmošek jemu šíji obvázachu.
Hovora je jse po druhé trúbiti
a za duši Boha prositi.
Velmi dlúhý páteř umějiše,
nebo mu toho potřeba byše.
Hřivec věce: Milý kmošku, neroď tolik blésti,
račiž výše na dub vlézti.
A když Hovora po třetí trúbiše,
široko okolo sebe hlediše.
Vtom Pražané vyniknú
a na Vršovice vzkřiknou.
Vršovici jse rozběžechu,
z nich Pražané některé jichu,
jiné po lese stíhachu,
nemile je postřiháchu.
Kochan zbyv tu, tehdáž zlého nevědiše,
koliko kuor doma jmějiše.
Ten jse pod skalú v zemi vry,
a ten jse tu pohříchu ukry.
Pražané kníže Jaromíra odvázachu,
a to místo znamenachu.
Potom na tom místě oltář postavichu,
a tu svatému Janu kostel učinichu.
V tom děsu Hovora Hřivce na běhu poděsi,
svého kmoška na tom dubě oběsi.
Páni Hovoře z víery poděkovachu
a blíž pod Velízem jemu dědinu dachu.