Ty sladká idyllo, již prožila kdys Ruth,
jak líbezná jsi v bojů řev a hřmění,
vždyť nesměl zahynouti z Jesse prut,
jak slunce plálo v nejkrasší čas denní, –
ty sladká idyllo!
Kmet přišel na pole a v sladkém roztoužení
zřel květinu; byl divně v srdci hnut,
mha v oči padla, v údy sladké chvění.
Jak pro oba zde nemít pochopení?
Jak odsuzovat starce sladký blud,
jak dívky žhoucích citů překypění!
Hvězd závojem zřel Jahve sám k nim tknut…
Ty sladká idyllo!