Někdy v noci dešť je nenadálý,
zatřese bezútěšně ulicí,
zrovna když by tři poutníci
městem rádi chodili a pod spícími okny si povídali
o lilii polní, nebo o nějaké nádheře na této zemi,
— ale tak schovají se do dveří prvního domu
a jsou rádi tomu,
že jim srdce nenamokne.
Když tak stojí,
musí si vykládat samé smutné věci,
protože déšť je drží v kleci
s šedivými dráty,
ale jeden poutník
a možná že všichni
si myslí :
Tento dům
je třeba svatý jako evangelium
a za těmito dveřmi může bydlet archanděl Gabriel.
Kdyby nám tak otevřel
a pozval nás k sobě, než pršet přestane,
do světnice teplé jako království boží,
to bychom se poměli,
my přesmutní křesťané,
mezi oknem, stolem a postelí!
Jeden
a možná že všichni
tomu už uvěří,
protože předlouho stojí u zamčených dveří
a říkají do deště věci smutné a smutnější,
aby, — až se dveře otevrou, —
radost byla ještě větší.