Na našem hřbitově,
na tom s rozpuklou zídkou a zapadlou márnicí,
s cestičkou zarostlou, tichou a vonící,
nikdy si na smrt nepomyslím.
Mrtvých už není tu;
napsali znamení do stromů, do květů,
že žijí.
Jsou tu jen aleje akátů,
dvě lavičky pro milence
a děti, co na hrobech hrají si
na mámu a na tátu.
Když nebe je modré,
tak chodí tu andělé bílí
obvázat hroby, které se ještě nezajizvily,
promluvit se třemi, čtyřmi stařenkami v černých šatech,
s největšími broučky v této zahradě.
Do oči se jim posadí,
— to nejsou slzy —
to jsou oni, — andělé, já je znám,
vždycky mě pohladí,
když tu někdy chodívám tuze sám,
a říkají:
Na této zemi není smrti, —
jsou jenom staří a mladí.