Ta šelma hltavá, ten osud mstivý,
tak dychtiv zdávit mne, že jsem byl živý
štval dnem i nocí plachou duši mou —
a nedoštval; jen oulisnými skoky
hnal zděšené a plaché moje kroky
na příkrou pustou stráň, kde sudbou zlou
vší živou mocí nemohl jsem dolů.
Dychaje tam jen sílou dumných bolů
zticha již budoval jsem hrobku svou.
Však tys tu hrobku v kapli proměnila,
světýlkem v ní tvá tichá láska byla,
poutníkem v ní má pýcha klečící.
Hudbou mi bylo to tvé slovo drahé,
a zvonkem bylo to mé srdce blahé,
kropenkou to tvé oko slzící.
Smilůj se již, zázračný můj obrázku,
orodují za nebožku svou lásku —
ach, staň se jedinou jí světicí.
Nepoznal nás ten vlk — bál se tam vrazit,
ba volil raději svou hlavu srazit,
než aby bez nás vracel v pelech svůj.
Zmizela kaple — ztichly zbožné zpěvy
a já se bral po boku statné děvy
bez bázně — provázelť mne anděl tvůj.
Důvěrně vždy již nachýleni k sobě,
zašeptali jsme rázem v sladké době:
Po celý život má jsi a tys’ můj.
Však aj! co mi tak náhle srdce ouží?
cítíš luňáka co nad námi krouží;
kdež tebe — kde svou lásku poschovám?
Vždy spolu jak ty věrné plaché srny
již v osudů svých zapadli jsme trny —
ký div! to trní bylo spásou nám.
Tam změněna v půvabnou slíčnou růži,
tvá láska v nedostupném zkvetla lůži
a luňák zdiven, zmámen — ulít sám.
Ký drak či ďábel nás to znovu honí,
když srdce nám již k odpočinku zvoní,
když touha jasně dí, že lásky čas?
Co lkám? ty bdíš a tvojí pod ochranou
mé písně klidným jezerem se stanou,
nad nímž co labuť tvůj se vznese hlas.
Ach, spusť se dolů v písně ukojené,
již blaze nám — rány jsou zahojené:
zpomínka neplaší, ba víže nás! —