Vzdychal jsem jak světec pouště
po vidinách rajské síně,
zatím rarach pokušitel
vhopkoval mi do jeskyně,
po mně drze tančil vzhůru,
usadil se nad nosem
jako bůžek na pagodě
s bajným v ruce lotosem.
Zamáv čaromocným květem
a hned tisíc divných knotků,
okřídlených pitvor, gnomů,
skřítků, rarášků a šotků
před mušlí se vyrojilo,
v nížto mořští koníci
vezli píseň rozpustilou,
rolničkami zvonící.
Nadarmo jsem volal: Vari!
Jinde huď tu skočnou notu
na cimbále žertů sistrem
satirických hran a hrotů.
Já chci píseň, jejíž struny
z duše krásou nadšené
ryzím zlatem poesie
zvoní hymny vznešené.
A tvůj úbor fantastický,
falešné ty cizí cety!
Řeknou: Tolik vábných květů
čeká jenom na poety
v našich luzích, tolik hrdin
v dějů knize domácí -
a ten kams až do Indie
pro šašky se trmácí! -
Marno všecko: dále chřestí
rolničkami v bujném skoku,
hledí na mne vyzývavě,
posměch v jiskřícím se oku,
lichým duhojasem křídel
papírových třepetá,
jako můra krouží vůkol,
škemrá: Pusť mne do světa!
Nuže, leť si! Zasviť klamně
nalepeným křídlem rajek,
poetické duše chytře
vlákej do pralesa bajek
a pak mrkvičku jim strouhej
na houpačce liany,
třeba pohoršilas moudré
neindické bramany!