Ne — pěvce neželím: když prsa svírá
ti vlastní bol, své cítíš slzy vřelé,
zda ptáš se hned, kdo ještě slzy stírá,
i národy byť s tebou lkaly celé;
čím jiným byl, jenž bude spáti v hrobě — —
to vše, co jest? — když umřel přítel tobě!
A byl to muž! — tu mluva nemá síly,
ba slovo více zdá se býti hříchem.
Dost svatou vzpomínka jen v také chvíli,
jak modlitba, jíž říkáš v pláči tichém:
a když se oči zase k nebi zvednou,
tys prožil léta znova chvílí jednou.
Jak dávno již — a přece jako včera!
Byl čas to lepší — než teď při loučení:
tu českým borem zněla píseň sterá,
my stáli slyšíce to mocné pění —
a Ty, jak kněz, jenž otevírá chrámy,
jsi kynul řka: můj hochu, zapěj s námi!
A byl on pěvec: přišel vichr divý
a mnohá píseň přehlušena v sboru
a mnohý pěvec hledal jiné nivy,
jak ptenec ujde z podzimního boru:
Tvá píseň zněla stejně mocná, plesná;
kdo slyšel, uvěřil, že dosud vesna.
Ach, zemřel pěvec nám: neb nežil větší,
co český hlahol znova zazněl světu.
Nechť po staletích písně Tvoje svědčí,
když Ty jsi pěl, že byla doba květů —
ty písně svěží, rosou ozářené,
jak vzpomínky let mladých drahocenné!