Tak tedy už ani vysloviti
nesmí se Tvé druhdy „slavné“ jmeno;
na vždy ve hrob má se ponořiti,
na věky být mrtvo, neslyšeno!
Ty, jenž’s dle proroctví neklamného
„poslední být měla na tom světě“,
dočkala’s se záhy konce svého,
zničena jediným „Teremtete!“
Kde jsou svědci bývalé Tvé slávy,
pomníky kde velikých Tvých činů?
Kde jsou praotců Tvých moudré hlavy?
Kde je věrnost, oddanost Tvých synů?
Polovice v bídě, v poutech heká,
druhá nechce Tě už více znáti.
Jsi jak chudá, vedrem vyschlá řeka,
ježto ve vlastním se bahně tratí.
Nadarmo jsi Maďarům vše dala,
aby Tebe trochu rádi měli;
nadarmo jsi všecko vyprodala,
aby oni nouzi netrpěli.
„Cis“ jen ještě z té Tvé slávy zbývá,
nejvěrnější z „věrných“ synů dcera;
až i ta Ti „Amen“ odezpívá,
pak — „Ofelie, jdi do kláštera!“