Noc byla. Bláto tuhlo v led.
Potloukal jsem se Prahou.
Řek’ jsem si: Ráno je tu hned,
a odjedeš pak drahou.
Za nocleh škoda zlatky.
Kaváren okna hořela,
však pusto na ulici.
Jen žena kolem kráčela
kohosi hledající
v podzimní chladné noci.
A v kapsách prázdno, v srdci vztek
a v duši smutku příval,
německý starý popěvek
jsem špatným hlasem zpíval.
- Strážník hrál někde v karty.
Přec jen to život osladí
takto si zazpívati
o růžích zvadlých, o mládí,
které se nenavrátí,
nikdy se nenavrátí.
Společnost jakás neznámá
se namanula k tomu.
Šli dřevěnýma nohama
vlastenci z krčmy domů.
Ať žije státní právo!
Jeden, jenž mluvil za všechny
v patriotické snaze
vzkřik’ na mne: „Chlape, německy
řveš ve slovanské Praze?
To buršácká je drzost!“
Vypuk’ jsem v urážlivý smích
bojechtivostí sveden.
Pohříchu osm bylo jich,
a já jsem byl jen jeden.
Pokleslo moje srdce.
Pravil jsem: -Neprovokuju
vás, páni znejmilejší!
Vlast vaši krásnou miluju,
ačkoli nejsem zdejší.
Ať žijí Češi! Na zdar!
- Přišel jsem z dálné ciziny,
o pohostinství prosím.
Já syn jsem slavné rodiny
a slavné jméno nosím:
Francesco Farniente.
- Králové, šlechta erbovní
do rodiny mé patří,
i hodnostáři duchovní
jsou mnozí moji bratři
z rodiny Farniente.
- Má píseň ze sna budívá
občany klidných duší.
Ale kdo sedí u piva,
ten se tím nevyruší.
Ať žije ten, kdo pije!
- Urážet nechci. Je to hřích.
Jak řehotání koní
do nocí podzimních můj smích,
já nevím sám, proč zvoní,
do chladných nocí zvoní.