Pták, jenž největší má hlas,
na stromě buď osamělém
smutné zvěsti hlasatelem,
poslechnou ho ptáci vráz.
Ty však, sýčku skřečící,
běhoune ty ďábla mrzký,
zvěstující konec brzký,
nechoď v ptáků směsici.
Každý pták těž vyloučen
moci dravé, neurvalé
kromě orla, ptáků krále:
přesně děj se obřad ten.
Kněz buď v bílém rouše svém,
pohřební že žalm má pěti,
labuť, jež smrt zpěvem světí,
tak to žádá rekviem.
A ty, vráno trojvěká,
jež svých černých dětí chase
život dáš a bereš zase,
v truchlivců jdi řad, jenž lká.
Tu již pohřební sbor zní:
Věrnosti ni lásky více!
Fénix ztad a holubice
odletěli v plameni.
Láskou pláli takou, cit
jediný že do dvou spředen,
životy dva a přec jeden,
počet láskou byl tu smyt.
Odděleni — sví jak dřív,
dálky — prostor není zříti,
jenž by dělil jejich žití,
v jiných by to býval div.
Tak se svit té lásky skvěl,
hrdlička že vzplála celá,
fénixe když uviděla,
jeden v druhém poklad měl.
Nebylo tu já už já,
vědomí to potlačeno,
jediný jen — dvojí jméno —
nezván jedním, nebyl dva.
Rozum, všecek zmaten tím,
spatřiv srůstat rozdělení,
při čemž jeden druhým není,
a přec v jedno spojeným:
Vzkřik: Hle, jak se dvěma zdá
být ten celek harmonický!
Láska, ta má rozum vždycky,
rozum ho však postrádá.
Složila pak truchlozpěv
na fénixe, holubici,
hvězdy lásky ty se skvící,
chór tragický pro výjev:
Krása, vzácnost s věrností,
vděk, jenž v prostotě je vší,
v popelu zde tomto tlí.
Fénix v hnízdě, smrt jež spíná,
do věčnosti padla klína
vznešená hruď hrdliččina.
Nenechali sirotů,
ne však slabost důvod tu,
zřít v tom jen jich čistotu.
Věrnost není, jest jen zdání,
marné krásou holedbání:
krása, věrnost v prach se sklání.
Sem k té urně ti ať jdou,
krásní kdo neb věrní jsou,
s tichou za ně modlitbou.