Jak bych patřil na lilii, jež se náhle otevřela
na svém stonku čistá, bílá, snem jsi byla, utopií,
košilka když – bílý motýl – přes tvé útlé boky sjela,
jak bych patřil na lilii.
Ach ten sladký, sladký profil, linie úst, nosu, čela,
hudbo tichá, v které duše splétají se a se spíjí,
svatá formo, do níž Psyché halí se mi nahá, celá!
Křídel elfů snivá, nyvá píseň kol se rozzvučela
nad tůní, kde Oreada zlato kštic svých v pásmo svíjí,
nad snů tůní, předtuch, v kterých touha nenasytná mřela,
v které doznívá mi duše etherickou fantasií,
jak bych patřil na lilii.