Ajhle! tam, kde pahorků těch řada
k Děvanovy jasným vlnám spadá
s výspy volyňské, před dávnem let
skvěl se Slávy čarovábný květ.
Každý vánek, jenž ty vršky holé,
pustiny ty smutné obletá,
každá vlna, čeřící se dole,
tesklivě tam šepce: Vineta!
Vineta! les šumí v dálném kole,
a kraj široširý v temném bole
Vineta! lká tiše, Vineta!
Vineto, ty mořské vidmo skvělé,
Volyni, měst perlo spanilá,
jak jsi hrdě na těch výšin čele
ve knížecí slávě trůnila!
Pokořit se tvému půvabu
přilétaly davy korábů,
tísnily se šumně u tvých nohou;
štědře sypaly ti do klínu
spousty perel, zlata, rubínů
a co skvostů září pod oblohou.
Vídalas všech končin tovary:
Klaněly se tobě stožáry,
jež co jedle, bílé věčným sněhem,
trčely kdys nad půlnočním břehem
v divukrásnou záři severa;
zdravily tě plachty cizotvárné
končin dalekých, kde z půdy žárné
kypí bájných květů nádhera,
vozíce ti v lodi širém lůně
Arábie klenoty a vůně…
Nyní osiřel ten smutný břeh
a loď plaše vyhýbá se jemu —
vaneť z pustiny té smrti dech. — —
Možno-li, že všechna tato sláva
mžikem zhasla ve stín příšerný
jako vzdušný přelud nádherný,
jejž ďas mořský nad vodami tkává?!
Kde’s, o Volyni, ty hrdé Jumne
pověstí? Kde žulový tvůj hrad,
Jomsburg mohutný, jenž moři vlád’? —
Trváte jen v písni slavošumné!