Do smutné noci klínu
den skrývá žhoucí skráně,
kol v šeru stojí stráně,
já pod tvým oknem v stínu.
Hle, bílá můra noční
kol tvého okna lítá…
Ó, písni v srdci skrytá,
svou tichou hudbu počni!
Ty vzdálená jak vůně
do srdce vcházíš v tichu,
rci v svojich zvonků smíchu,
čím ono lká i stůně.
Vleť v kalich tulipanu,
jenž rudým hoří nachem,
a rci jí v zmatku plachém,
jak on že ohněm planu.
Vleť do lilie spící,
vem všecky vůně její,
rci, že se o ni chvěji,
jak lilje při měsíci.
Vleť do bezu a lilku,
jich dechem v noci dusné
ji popros, by, než usne,
si po mně steskla chvilku.
A vleť i do narcisku,
jenž sní, duch květin bílý,
do leknínu, jenž chýlí
svou zlatou k vodě misku.
Pak ztajena v mhy roušku
všech květin kol sen vonný
na zlaté utkej tóny
a k jejímu nes oušku!
Plá měsíc temnem listů,
plá v různých barev svitu,
v safíru, malachitu,
v rubínu, amethystu.
Z těch opálovou třísní
elf, který v růži spává,
ti utká křídla hravá
a připne ti je, písni!
Hle, bílá můra noční
již vlétla v okna tmavá —
Ó písni ostýchavá,
svou tichou hudbu počni!
Chvěj perutěma svýma,
buď ve půlnoční chvíli
myšlenkou na mne, bdí-li,
snem o mně, pakli dřímá.
Však rci, ze nejdeš sama,
že někdo po ní ptá se,
jenž Eros nazývá se
a Kupido i Kama.
On, který učí líbat,
a když jest večer tmavý,
těch, kdo milují, hlavy
na ňadra dívek shýbat.
Rci, že mým smutkem po ní
kol dýše hvězdná výše,
i jasmín, který tiše
svých květů hvězdy roní.
Pěj celou noc a dlouhou,
že otrávil jsem sebe,
zem, ocean i nebe
svou nekonečnou touhou.