Rád v podjeseni chodím po nábřeží,
kde zvadlé listí akacií leží
a šumně šustí, jak se ho tkne noha.
Sny budí se tím zvukem, s nimi mnohá
se upomínka z minulosti vrací.
Jest večer. V šedé mlze hrad se ztrácí,
pruh luny bledý hasne za Petřínem,
kraj dole halen obrovitým stínem,
jak propast zeje. Sem tam světla vzplanou
a clonou stínů hrají mlhotkanou,
jak rudé slzy v řece kmitajíce.
Ta plyne beze zvuku. Víc a více
hvězd nebem zahoří a světel dole.
Tu zdá se, jakby usazeny v kole
z dna řeky plály, tam tak blízko leží,
že strážné světlo na vysoké věži
máš za hvězdu, jež hustou mlhou hoří.
Jak černé stíny mostu sloupy noří
se v tiché vody, jejichž barva tmavá
se v šupiny a kruhy rozehrává
dle dechu větru. Podél řeky domy
se řadí v tmavé spousty. Černé stromy
jsou bez listů a trčí bez pohnutí.
Jdem sami bez slov. V každém zavanutí
se zachvějem, blíž tulíme se k sobě;
nevím, jak v svých mám její ruce obě
a cítím, její skráň se k mojí kloní;
snad lije večer tichý smutek do ní,
že těžká předtuchou a sny se níží.
Nač myslí milující, když se blíží
ve stínech noc? Před námi mizí cesta.
Tu v podjeseni, večer, v středu města,
hluk jehož zní nám v patám dosti blízký,
rád vzpomínám na večer šeré vísky
pod strání hor a na veliké lesy!
Jak nyní tam jest? Těžká mha se věsí
na zamyšlené bezelisté kmeny.
Pod suchým listím ručej bez ozvěny
spí unaven; ni klestí nezapraská.
V těch místech, kam nás vodívala láska,
kde smích náš zněl a zpěv, tam ticho dumné —
až zachvím se a přesvědčím, že u mne
ta posud kráčí, jejíž úsměv Vesnu
mi kouzlí věčnou a jež sladkých ze snů
ku ještě sladšímu mne žití láká.
Pak domů jdem a cestou na oblaka
se díváme, jak zvolna nebem táhnou,
a v dálce tak se k ztmělé řece nahnou,
jak nebesa by v náruč klesla zemi.
Ba, pro nás klesla. Ret můj blahem němý
tvou hledá ruku. Zrakem hovoříme,
a celé jaro lepších dnů to dříme
nám ve srdcích a tam svou vůni dýše.
A cítím, kterak život plyne tiše.