Jak Zeus ku Danai v dešti zlatém
se přiblížil, máj překvapí zem chvatem,
svých paprsků ji deštěm zastře;
on plné hrsti perel dá jí — rosu,
kde jaká píseň, vloží v hnízdo kosu,
že básník řekne k němu: bratře!
Ó země, pozor, co to z jihu letí!
Ó nepouštěj svých zřídel do objetí
ty labutě, co táhnou s písní!
Zeus Ledu svedl ve podobě této
a s každou labutí jde mladé léto —
Či sníh tvá ňadra tísní?
Nuž odhal je a vzdej se jaru! Úže
se k němu viň! Tvé plnokvěté růže
jak poupata tvých ňader ať se skvějí!
Buď matkou! Nalej klas i révy hrozen!
Ať Eros v důlku Afrodity zrozen
se usměje v mé dívky obličeji!
Zem šťastna jest. — Ó buď jí též, mé dítě!
Co zbývá nám, než lásce vzdát se hbitě,
ten vítězí, kdo jí se vzdává!
Hleď, meruňky květ na staré zdi svítí;
já vím, že Satyr šeptá Nymfě v sítí,
jak v lese chladí vonná tráva.
Věř, větší pamět země má než lidi!
Já vím, že ona posud v lesích vidí
pastýře Moschosa i Theokrita,
že zachvěje se slyšíc píseň drozdů,
mníc, Tityrova píšťala zní z hvozdu,
kde jilmů do kůry jsou srdce vryta.
Ó milujme se! Země lásce zvykla,
vždyť sama láskou dýše, láskou vznikla,
jsou milující její pravé děti.
Co od Virgila doby políbení
na dívčí padlo rty, dám tobě, není,
věř, květů tolik na střemchové sněti!