U lesní stezky, kterou stíny halí,
vždy při měsíci zastavím se rád,
a šťastný jsem, jen jeden lístek malý
když s velkých stromů na mé čelo pad’.
A když zašumí stromy nenadále,
mé srdce s nimi rozhoupá se v ples,
tu rozumím, co ohlas praví skále,
co kmenu kmen, co keři sdílí vřes.
Tou stezkou před chvílí šli milující,
v ten čas, kdy štěstím rtové oněmí;
šli, jak se v létě chodí při měsíci,
kdy v srdcích vše je stláno růžemi.
Šli - ona cudně zrak skláněla k zemi,
přes ramena jí vlasy splývaly,
a staré stromy svými haluzemi
jim žehnaly a v souhlas kývaly.
Šli ruku v ruce, tiše on jen časem
se vlasů jejích dotknul potají,
jak zticha vánek postříbřeným klasem,
neb motýli jak s květy zahrají.
Šli cestou, kde se polní jetel bělí,
vzduch ambra byl, dech lesů lahoda,
červánků růže sosny v hlavách měly
a slzu v oku měla jahoda.
A jak zmizeli za houštiny rohem,
hned náhle bor se začal setmívat,
tu každý strom za nimi šeptal „s bohem“
a v mlází drozd moh’ duši vyzpívat.
A tento lístek, jenž pad’ na mé čelo,
tam vzbudil píseň v snivé předtuše,
a větrů dech, jimž vše se rozzvučelo,
vše jejich štěstí svál mi do duše.