Je to chůze na tom světě,
dobře, že jsem utek’,
ve světě víc nežli dobrý
ctěn je špatný skutek.
Myslil jsem si, že už dávno
o mně nikdo neví,
že už dávno zapomněli
na mé tance, zpěvy,
až tu ondy znenadání
já řku, na mou duchu,
pozoruji celý týden,
že mi zvoní v uchu.
Řek’ jsem si: to jistě v Praze
na mne vzpomínají,
snad mi páni na radnici
inspektorát dají.
Čím dál víc v mé staré hlavě
fantasie bují:
možná, že mi zrovna někde
pomník odhalují.
Zklamání však netušené
posléze jsem doznal,
když dnes toho znění v uchu
příčinu jsem poznal.
V „Národních“, dne 15.,
náhle jsem se dočet’,
že prý všech mých nepravostí
byl už vydán počet.
Že prý jsem tu českou hudbu
sakramentsky zřídil,
že jsem zkrátka byl vždy šumař,
jedním slovem — břídil.
V „Smetanovi“ „doktorové“
na frak prý mi dali,
v „Národních“ však kamarádi
v ochranu mne vzali.
Zaplakal jsem, kamarádi…
(ne snad nad tou cháskou),
zaplakal jsem samým štěstím
nad tou vaší láskou…
Proč pak vy si stěžujete
tolik na Helferta?
Což pak on tak krobiánsky
perem do mne vrtá?
Taký brouček, kamarádi,
málo koho zraní:
hloupý, chce-li zdát se chytrým,
všecko šmahem haní!
Tomu, že mi Bartoš laje,
nelze též se divit,
každý se přec na tom světě
musí něčím živit.
Kdybych mlčel o tom třetím,
jistě zlostí zrud’ by,
jeť on soudně oprávněný
znalec české hudby.
Třeba on sám, jak si říká,
není doktor jedlý,
mozeček mu přece dávno
cvrčkové už snědli.
A jak astronomu s ševcem
nelze v hvězdách bádat,
tak nám nelze o muzice
s „doktory“ se hádat.
Protože třem „hudbyznalcům“
cvrček v hlavě straší,
budu dále klidně spáti
ve svém hrobě, braši.
V rakvi své se složím tiše,
na břicho si lehnu,
a tak budu věčně ležet,
už se ani nehnu.
Vyhovím snad v této póze
oněch pánů tužbám:
Řekněte jim, aby přišli,
že jsem všem třem k službám.