Ční pahorek na dolině,
po ní potok protekává,
nad ním v hustých dubů stíně
opuštěný domek stává.
Domku pustý, dubodřevý!
Sídlo druhdy utěšené!
Čas tvůj se již neobjeví,
pryč se jak ten potok žene.
Všickni tebe zanechají;
zpěvy hlasné kolem řednou,
ústa zpěvkyň umlkají,
staří zpěvci v hrobech blednou.
Již i já se odstěhuji
od tebe, ach, s tváří smutnou;
jesenníť již větry dují,
pohleď, kolem vrchy žlutnou!
Jak ti bude o samotě,
pověz, domku oblíbený?
Ty se zmoříš ve pustotě,
já cizinou ohlušený.
Ale přejdou zimy dlouhé,
přeženou se větry chladné,
na okolí mrazem ztuhlé
vnesou se zas Vesny vnadné!
I mně přejdou dlouhá léta
v té cizině nepříznivé;
navrátím se z dálky světa
v otčiny lůno vábivé.
Potom se, domku, sejdeme,
vřele se zas uvítáme,
slovenskou si zapějeme,
o našich si postýskáme.