Do noci proč vlny Vltaviny
Bolné žaly šumem temným lijou?
Proč se jejich černé hlavy v skálu
Vyšehradskou v tichém pláči ryjou? —
Do mohyly skály Vyšehradské
Dítky otce svého pohrobily,
Skálu pod mohylou vlny řeky
Žalně šumějíce pokropily.
Nad mohylou černou plamen žertvy
Červené rozlévá kolem záře,
Jasní skály, jasní vlny řeky,
Jasní lidu slzícího tváře.
„Běda! běda! otec nás opustil,
Odputoval do neznámé země;
Blahodárce, pána mileného
Oplakávej, českých luhů plémě!
Obětujte bohu neznámému
Obět za otčíka nad mohylou;
Bohům spásám klaňte se, by libě
Uvítali duši jeho milou.
Luno krásná, jež blankytnou drahou
Ode hvězdy k hvězdě tiše pluješ,
Aj ty jistě hvězdám, družkám jasným,
Příchod hvězdy nové oznamuješ!
Luno krásná! hvězdy vy nebeské!
Dobří bozi! věkověčné spásy!
My za duši otce orodujem,
Národy vyslyšte zbožné hlasy:
Ať se otec a Libuše matka
V sboru vašem mile rozradují,
Ať nad námi na nebeské báni
Co milostiplné hvězdy plují!
Bychom mohli v strastech milé vlasti
Ruce k hvězdám o pomoc zdvihati,
Bychom mohli v dobách blaženosti
Vděčné oběti jim posílati!
Nad mohylou obět dohořela,
V popeli již tuchnou jiskry jasné —
V srdci Čechů však památka drahá
Otce Přemyslovců neuhasne!