Bylo jaro a jasný den,
včelky z oulu lítaly ven;
s květu na květ sedaly,
plástve medu dělaly.
K oulu přiletěl
medojedný čmel,
a do hádky hned se dal,
včeličkám se vysmíval:
„Hej, včeličky, jak se máte?
Hubené jste! jíte-li jed?
Kamž pak asi svůj dáváte
pracně udělaný med?“
Včelka jedna se zastaví
a čmeli takto vypraví:
„Arci že vy čmely
o mnoho jste tlustější
a proto také bujnější,
než mi malé včely.
Ale, páni strejcové,
jste vy břichopáskové,
zvyklí sami všecko snísti!
To však nedělá vám česť.
Lidem přáti, méně jísti,
obyčej to včelek jest.“
Po ní čmel zahovoří:
„Blázen, kdo se tak moří!
Med i vosk lidem-li dáte,
což pak sami z práce máte?“
Na to dobrá včela
tak odpověděla:
„Radosť jistě velkou máme,
když té naší píce
nemocným poskytujíce
ku zdraví jim pomáháme.
V kostele též ku chvále Boží
voskové svíce pěkně hoří.“
Řeči té se čmelák smál
a včeličky ptal se dál:
„A kdo vám dá v zimě žráti,
když nemůžete ven se bráti?“
Na to praví sobcovi
včelička čmelákovi:
„Kdo jinému také přeje,
toho druzí neopustí;
i ať cokoliv se děje,
Bůh naň bídy nedopustí!“
Včelkou zahanbený čmel
bruče dále odletěl. —
Včely měly medu dosti,
vosku také do hojnosti;
každý oni užitku dal
hospodář se radoval.
Po příhodě této
přišlo dlouhé léto,
bylo velmi deštivo,
mlhavo a mrazivo.
Pracovité včely
málo který den
v pole mohly ven,
málo medu měly.
Hospodář to dobře věděl,
ale pomoci jim hleděl;
zarmoucené dělničky
potěšoval včeličky:
„Málo medu, málo máte,
nyní já vám medu dám;
vy mi ho zas jindy dáte,
když ho potřebuji sám.“
Tak byly včelky opatřeny,
od hladu v zimě ochráněny.
Ale jak čmeláku asi
vedlo se v ty smutné časy?
Hladu mnoho snášel;
nikdo mu jíst nepřinášel;
zhubeněl a oslábnul
a konečné zahynul. —