Zvolna dočkali jsme jara času,
sněhy opustily horský svah;
matce často chvělo se to v hlasu,
mnohé trpké ozvalo se „ach!“
z koutka v koutek skrovné jizby znělo;
leč já neznal, proč as být to mělo.
Otec chodil sem tam přemýšleje,
pak vzal po dědovi plášť,
prohlíd’, kde v něm jaká rána zeje,
rukávy a límec probral zvlášť,
změřil zdravé, odpočítal laty
a pak děl: „No budou z toho šaty!“
Přišel krejčí — vše jest ujednáno,
důkladný a pohodlný šat,
pevný, nejdél v neděli as ráno
musil mistr soused udělat;
zatím různé prádlo máti milá
s pláčem z hrubého mi plátna šila.
Otec denně naučení dával:
„Hleď, mně chatrný chléb život skyt’;
abys hladný neléhal ni vstával,
řemeslu se musíš přiučit;
k chatce-li se pilnost tvoje přidá,
pak se nouze s bídou nevystřídá.
Vlasy blednou, hlas můj zní juž dutě,
dřív, než v práci ustat musím, chor,
k mistrovi rok za rok zavedu tě
na řezbářství vedle do Bavor;
tak uvidíš také kousek světa
a vrátíš se za čtyři as léta.
Matka štkala, já jsem plakal těžce,
otec vzdych’ a pravil: „K čemu lkát,
kde se skříním nedostává měšce,
tam se musí hlava pěchovat;
musíš, musíš, třeba s rudým okem,
však tě, dá bůh, spatřím každým rokem!“
A v den jara první, záhy ráno,
v pačesný a sporý raneček
celé moje výbavné jest dáno;
vzal jsem je, pak na prahu s ním klek’,
máť a otec dali požehnání,
a já s otcem spěchali jsme strání.