Chata naše stála družek prosta;
jen když v létě rozhledla se v dál,
znaveného přivábila hosta,
poklady jenž hledat pospíchal
hlavě buď, či srdci pro úlevu
do těch hvozdů plných ptačích zpěvů.
Opodál však na Ostrého boky
různá chatka sobě všelijak
odvážnými po kamenech skoky
vyskočila jako mladý pták
na bidélko v malované kleci,
aby blíže nebe byla přeci.
Chýží v středu sklárna — čas ji bořil,
každý její kout jen z prken zbit;
za to panský dům tím víc se šňořil,
čím víc chudnul pracující lid,
nuzný sic, leč upřímný a tklivý —
jej že pán? — ne, ne, on pána živí.
Tak to bylo — myslím, posud že je,
bůh ví, kdo té ráně najde lík;
propasť bídy u nás zkázou zeje,
do ní klesne i ten svobodník,
konečně pak i ta drobná bída
padne v ranec fabrikanta žida.
Však kam bočím! musím ruče zpátky
z odlehlejších domků v jeden skok
do přístěnku rodné svojí chatky.
Nad hlavou mou šestý prchnul rok;
nutno z knihy boží zvednout tváře
a cvičit se v pravdách slabikáře.
„Milý hochu,“ pravil otec kdysi,
„dosti dlouho jako chmel jsi rost’,
který neuvázán dolů visí,
podpory a hladké tyčky prost;
divé výhonky též zříznout třeba,
chceš-li poctivě si získat chleba.
Třeba věru nechat lelkování,
prostý dětský chvást a dětský čin:
na jahody běhat v sklonky strání,
na přikyslé plody ostružin;
pojď, já přes les, pastviny a pole
novou cestu vyšlapu ti k škole.
Nač tu žít, jak veveřice v chvoji!“
Řek’, a juž juž brali jsme se ven,
otec ve svém obyčejném kroji,
já jak do kostela vystrojen;
matka s námi, ale zpět šla brzy — —
já i ona v očích plno slzí.
Cesta byla dlouhá, ale schůdná,
ve škole jak v oulu mladých včel:
„Hleď, synáčku, zde moudrosti studna,“
pravil vlídně starý učitel,
když mu otec, proč jsme přišli, svěřil,
a dvakrát mne okuláry změřil.
Sedl jsem si větších hochů v blízku,
jak by střízlík mezi vrabce sed’,
a jak otec někdy v rubanisku
zůstával jsem vždycky přes oběd;
k večeru však v úkryt rodné chatky
s jinými jsem dětmi chvátal zpátky.
Se mnou domů, do půl cesty právě,
z nedalekých domků chodil hoch,
plno bajek v potutelné hlavě,
a kdo s ním se dali, všecky zmoh’,
povždy trestán. Z bázně půl, půl z žele
vzal jsem povržence za přítele.
Co ten věděl přepodivných zvěstí:
kde a kdy se otevírá zem,
a kdy ďábel stává na rozcestí
v létě nad Čertovým jezerem,
jak vyplatil vodník drvoplavce,
a jak se kdos změnil na krkavce!
Jak prý na Třízubci v bouře děsu
ďáblové tři v karty chodí hrat;
a kdo prohraje z těch hrozných běsů,
perutí prý v stěnu musí prát,
která kolmo do oblak se vzpíná,
nad hladinou vodní Plekenštýna.
Až ji zhrotí, Šumavu prý celou
na ráz zmele děsné bouře skřek,
strmé hory do lože se vstelou
bystrých proudů, do všech struh a řek,
a vše srovná vichrů děsná četa,
pak prý bude brzy konec světa.
Což to byly pro mne světy nové,
v nichž jsem prosnil každou téměř noc;
až kdys hříšníky jak prorokové
dokona mne zabral v svoji moc;
ať jsem jak chtěl popud srdce dusil,
co on chtěl, já vykonati musil.