Dost práce již, já chci mít klid
a složit svoje břímě,
zem sklizena, chci připravit
se jako ona k zimě.
V mém sadu listí uvadlo,
štěp smuten v zem se chýlí,
mně na skráň sněhu napadlo,
chci oddechnout si chvíli,
než navěky odejdu spat
tam ke kostelní věži,
kde otec, děd, mých dítek řad
a moje žena leží.
Pojď, synu můj, tvůj statek jest,
já dávám ti ho celý —
to byla vždycky naše čest,
co v rodu jsme ho měli.
Bůh ostřez v každé hodině
tvé stáje, pole, luka,
ať spokojeně na klíně
si mohu chovat vnuka.
Ať na dvoře tam z chalupy
se mohu dívat klidný
na stohy tvé a na kupy;
a ty buď na mne vlídný!