Ó dlouhé vy večery zimní,
vy nejste dlouhé přec!
Já neříkám ku srdci: Zdřímni!
Leč vzhůru, svou rozbij klec!
Klec samoty, ticha a dumy
a ptáčkem písně výš vzleť!
Co svítí krb, samovar šumí
a bílá, protější zeď
Plá ve zlatých pablesků síti,
z police kyne řad knih,
a pohár na stole svítí,
zde jaro, zde mladost, zde jih!
Teď z alkovny vonného stínu
slyš tichý, stlumený dech!
Věř, tichounce tak po leknínu
přes rosou zkropený mech,
Co půlnoci kouzlo hvozd jímá,
mdlý, měsíčný snuje se svit;
má dceruška tiše to dřímá —
Ó blaho nad snem jí bdít!
Sed’ starý kocour blíž kamen,
ta severu sfinx plná dum,
se dívá v tančící plamen
a v požáru praskot a šum.
My v tiché té družině začnem
zas jednu z těch závratných cest,
na kterých ve srdci lačném
vzplá tisíc nebeských hvězd!
V nichž schvácené perutě zdvihám,
jež zdeptala života lež,
a nakloněn nad tebou stíhám
tvých retů záchvěv, co čteš.
Však často ráda duše s těchto výší
se vrací v bídný prach a k zemi dolů;
a kniha padá z ruky, ret se tiší.
A oko hledí klidně do plápolu
a jenom v kamnech cosi dále zpívá,
ó, jak jsme rádi, že jsme sami spolu!
Sem z alkovny teď živější dech splývá —
„Zda nebudí se, pohleď, naše dítě?“
— Ne, ke mně opět navracíš se snivá.
A ruka najde měkkou ruku hbitě
a pohled jeden všecko, všecko řekne,
a noc nás v svoje zahrnuje sítě. —
A všecko je tak sladké, tiché, pěkné.