Kraj šírý zimou v ledy stuh’,
na dubech suchý list se chvěl —
vyhnanci táhli v cizí luh,
roj trudů kolem bledých čel.
Je pouť to bídná, mrazný dech
do očí z lesů divě táh’ —
ten tam je navždy rodný práh,
je mrazno venku, mrazno v snech.
Kol sníh a sníh — jen čerstvý vřes
na kraji lesa právě kvet’;
před davem bludných vážný kněz
větvičku vřesu tiskl v ret…
Za ňadra květy vřesu klad’,
a vlhké oko zřelo zpět —
juž v mlze mizí drahý svět…
„Buď zdráva, vlasti, nastokrát!“
„Buď zdráva, zdráva, dětí druž
od matky rodné prchá — kam?
Ku cizím krbům na podruž
co z matky bude — bůh ví sám!
Však nezmořen je český duch,
nezmoří ducha zloby val!“
A v mlhách mizel český luh,
vyhnanci mlhou táhli dál…
Ba pravdu šeptal Amos kněz,
duch jeho v mrazu žití květ
jak ve sněhu ten čerstvý vřes,
a anděl boží věnec plet
pro vyhnancovu mužnou skráň.
Duch jeho z lidstva jasných hvězd
tou nejzářnější hvězdou jest
a svítí v celou zemskou pláň.