Tatíčku můj, ta tvoje ruka
je tvrda, plna mozolů,
že když ji k srdci svému tisknu,
je do pláče mi, do bolu.
Ta ruka pro mne v práci stvrdla
jako ty tmavé oblázky;
na bílém čele od starostí
místečka nemáš bez vrásky.
A hlava tvá se samou péčí
již třese jako v závrati —
tatíčku můj, ach, tatíčku můj,
jak dítě tvé ti oplatí?