Sníh zmrzlý chrupal na stráni
a stromy jíním kvetly…
Po sněhu šli dva cikáni,
tou cestou bídnou uštváni,
že jedva nohy pletli.
Až z dáli přišli z volných lad
kde beťár stepí pádí,
ten jeden starší, druhý mlád;
ač z obou tváří zíral hlad,
přec měli se tak rádi!
Ten starší byl tu jedenkrát,
pět roků bude tomu,
s matičkou byl tu — měl ji rád…
když prvý skřivan v pustu pad’,
jen sám se vrátil domů.
Tam v dáli dálné cikané
ztratilo matku chorou,
smrt chytila ji ve dlaně…
on hrud jí vsypal na skráně
a přikryl lednou horou.
Bez matky přišel v rodnou step
s truchlivou, děsnou zvěstí;
tu tatík starý, léty slep,
do dlaní sklonil šedou leb
a plakal pro své štěstí.
Jen synek malý sám byl tich,
vždyť matku znal jen málo,
slyšel, že v dáli skryl ji sníh,
že bílé jíní po větvích
se na rov nízký sválo.
Teď sníh zas chrupal na stráni,
nad krajem zima vládla…
Po sněhu šli dva cikáni —
teď starší leb tisk do dlaní
a lkal: „Zde hlady padla!“
Zas tiše spolu táhli dál —
teď starší stanul němě:
„Zde matičku jsem pochoval,
podušku sněžnou vítr svál
a přikryla ji země…“
Klečeli tiše na stráni
a nyní povím zkrátka:
Byli to jenom cikáni,
tak zbědováni, uštváni
a znali — co je Matka.