Měl z Buchlova pán panoše,
chudičké matky děcko,
to duše byla upřímná,
tak věrně konal všecko.
Měl rytíř hocha tuze rád,
a panoš v prosté hrudi
ho nosil vedle matky své —
vždyť jsou tak vděčni chudí!
Tu pojednou pán za jitra
vychladlý ležel v lůžku,
ze srdce krve rudý proud
se vinul na podušku.
Hned panošíka sepjali,
nedbali nářku, plaček,
a k šibenici truchlivě
mu zvonil umíráček.
„Měl jsem ho, páni, vždycky rád,
svou celou vroucí duší,
on byl mi spíše tatíčkem!“ —
však páni byli hluší.
„Ó Bože, zlatá matičko,
co počneš sama tady?
Až hrudami mne zasypou,
dokonáš, smutná, hlady.
Ó, milosť, páni předobří,
pro matčin spánek sšedlý,
pro moji velkou lásku k ní!“ —
však páni dál ho vedli.
Tu vedle cesty sivý kmet
mladistvé sázel lípy:
Ať rostou v milou památku
a květem zlatým kypí!
Panošík jednu z mladých lip
do chladné chytil hrsti,
korunkou v dol ji pohroužil
zasypal měkkou prstí.
K nebesům točil vlahý zor:
„Pro Pána Krista muka
a že jsem, Bože, nevinen,
ať lípa v listí puká!“
A dive, dive divoucí,
na kmeni pučí holém
chumáče snítek do výše
a listí plno kolem.
Okolo lipky zdivena
se všecka srdce chvěla:
„Jdi, hochu, ke své matičce,
my věříme ti zcela!“
I letěl panoš do hradu
rytíře zlíbat v líci,
a letěl panoš k chalupě
k mateři šedivící. —
Tam pod Buchlovem v údolí
ta lipka po dnes stojí,
a dobré hlavě vypráví
tu vroucí zkazku svoji.