Venku noc je, bez hvězd, tmavá;
ticho vane po doubravě —
v dlaně klesá zbožná hlava…
zítra velký pátek právě.
Ivan svatý před jeskyní
vroucně tiskne dřevo kříže,
vzpomínky mu čelo stíní.
Jaký zvuk teď lesní síní
k uchu jeho plyne blíže?
Teskný pláč a nářek tichý
lesní hloubí k němu splývá —
pláče to snad za své hříchy
ustaraná hlava sivá?
Či kdo sténá? Světec hledá,
nářek blíže vábí nohu —
stojí, dumá hlava šedá — —
slyší pláč ten z keře hlohu.
„Oj, proč pláčeš, synu země,
proč naříká větev holá?“
Šumělo to z větví temně:
„K Pánu Bohu sněť má volá!
Já to byl, jenž Krista Pána
v čelo bodal svými hroty,
až ta hlava rozbodána
třikrát klesla u Golgoty!
Proto sněti moje kvílí
v této noci po sta roků…“
Svatý Ivan rosu v oku
líbal listy, které pily
tu krev horkou Pánu Bohu.
U starého zůstal hlohu,
modlitby a písně svíjel
z celé duše dobré, vřelé,
za hloh — že krev drahou vpíjel
z hlavy Krista Spasitele.
Modlil se, až paprsk světlý
s tváři slunce padl v hloží,
po větvích, jež věnec pletly
na nejlepší hlavu Boží.
Každý rok před velkým pátkem
z hlohu pláč a kvil zní lány,
krvavé že ryly rány
po Kristově čele hladkém
do koruny trny svité —
Jděte v bor a uslyšíte!