Na měkký polštář snící hlava klesá,
a jedna k srdci, k čelu ruka druhá.
Ven oknem zírám modrá na nebesa....
V mém srdci klene zpomínek se duha,
a víčka očí sen mi přimhuřuje,
jak labuť bílá duch můj ve snech pluje
4ema tiše zpomíná.
Zpomíná srdce konejšících časů,
zpomíná dnů, když štěstím jenom plálo,
kdy sladkých citů něžném při souhlasu
jen klid a dětství svaté blaho znalo
a jásalo, jak pták, že zapomnělo....
Sny — světlušky mi tlačí horké čelo
4ema ve snu zpomínám.
Zpomínám doby útrapy a štěstí,
kdy prchá mír a v srdce spěje láska
se snivým úsměvem a blaho věstí.
Jak z jaré země pučí sedmikráska
dřív kvítků všech, tak v srdci pučí tíseň
a za ní ze sna probouzí se píseň
4ema v toužných tonech lká.
Zpomínka růžná v prchlé doby letí,
v ty doby štěstí, v nichž splněny touhy,
kdy prvně jsem kles’ blažen do objetí,
a prvně pocel na rtech zaplál dlouhý....
Zas věřím v lásky neskonalé city,
jež zlatým vínkem do prsou mi svity,
4ema klesám v sladký sen.