Večery zimní pomalu, tiše
níží se, plíží se v stínech a šeři,
měsíc jak světloška s bezbarvé výše
nití se, svítí v bezlistém keři.
Pomalu, tiše jdou večery zimní,
čarovná kouzla západů skvoucích
schladla a spadla s bezbarvé výše,
měsíc jen chví se v paprscích mroucích,
v stínech a šeři srdce mé zdřímni.
Podivná hudba! Město usíná,
opilý kolos v stínech a šeři,
tmy provoz život v ulicích spíná,
jako dech mroucích v stromech a keři
zaúpí vítr, zalká a znikne.
Vozů a tramwayí umdlená, líná
z dálky zní jízda, v stínech a šeři
v stromech a keři vítr usíná,
jak mroucí ptáče naposled tikne.
Ticho již všady, noc sama tiše
níží se, plíží se s bezbarvé výše,
i měsíc zmizel v stínech a šeři
i vítr utich’ v bezlistém keři
i kroky dozněly v hluši té zimní,
v stínech a šeři srdce též zdřímni!