Jen z rána svlačec kalich otevírá,
pln rosných perel na zoru se směje,
v kraj okem děcka plným víry zírá
na divy, den jež z plné číše leje.
Tu zabzučí kol něho v slunci včela
jak padající medu krůpěj zlatá
a nežli píseň její dozvučela,
sem dítě etheru již, motýl, chvátá.
Ten na svých křídlech nese celou mladost
a s ní se stopí v ňadra jeho vonná,
v té chvíli květ ví, co je ples a radost,
svou vůni všecku vydychne a skoná.
A zavře zlíbán slunce prvním svitem
lem nedotknutý sněhové své řízy
a šťastný se svým tajemstvím a citem
žeň štěstí plnou v sebe vhroužen sklízí.
Jej poledne víc nestihne svou střelou,
jej vítr nerozvlá svým bouřným stonem,
sní s rosnou krůpějí svou zlatoskvělou
pod kalichů svých nedotknutým zvonem.
Vždy kolem když jdu, poledne co hárá,
o štěstí oněch duší musím sníti,
jež v prvním lásky vzplání, v květu jara,
v čas dovedly se v sebe uzavříti.