Vždy s živlů vzteky ve odvěkém boji,
co vyhnán stanul ráje za prahy,
bez obrany a štítu s chvěním stojí
jak vetchá třtina člověk neblahý.
On staví chýš — ji orkán odnese,
a staví dům — a zem se zatřese
a šije zrno — přijde krupobití:
on sváží v stodoly a ohně žeh
jak z tlamy zmoka na střechu se řítí
a pohřbí, co zval krbem, ve rumech
a staví zas a vody síla dravá
se rozpoutá a podemele břeh,
a živlů krutá vláda neustává
a boj ten, kam zrak sahá, konce nemá,
a k nebi letí výčitka hned němá,
hned žalný křik a divé rouhání.
Leč v svár ten anděl šumí perutěma
a k zoufalým se srdcím uklání
a volá: Živlů nejsi slabším v boji!
Jen směle v jejich vádu zuřící
se postav, rozviň celou silu svoji,
máš zbraně dvě: Své srdce cítící
a ruku, jež se k daru otevírá!
Těch užij plně, vítěz budeš těmi
a živlů pán a vladař v šíré zemi,
neb ze srdce vždy vzroste tobě víra,
že přemůžeš, co v prach tě deptá dnes,
a z ruky, která rozdává a sbírá,
se pomoc snese — anděl od nebes.
Tak proti živlů síle rozpoutané
hráz nejpevnější ve tvém srdci vstane,
a nejlepší štít složí na tvá bedra
tvá hbitě otevřená ruka štědrá!