Noc, tmavý vějíř, uklání se k zemi,
za proužky jeho očí svit se tají,
to ztemnělými stromů haluzemi
tak hvězdy prokmitají.
S vějířem hra to do rána je stálá,
tu zvedá se, pak uklání zas tiše,
a každým tempem v duši, bouř kde sálá,
mír, poklid, láska dýše!
Ó noci, nekonečná, velká básni!
Motýle zbloudilý nad věčna strží!
Ó vějíři s mlh perleťovou třásní,
kdo as tě v ruce drží?