Ó šero! Dlouhé večery! Ó stíny!
Ó dumné ticho mračném na severu,
zas v člověku se vzbouzí člověk jiný.
Ten bez jistoty, klidu, beze směru
to dítě snů a plachých pochybností,
kterémuž všecko rozplývá se v šeru.
Krb doutnající staré zvěsti hostí,
tam kniha láká a tu pohár vína,
jak medvěd z tuku žijem z minulosti.
A pomalu se duše rozpomíná
a prožijem v snech lidstva věky celé,
jak lotofágů bědná druž a líná.
A básníci, již mají zář na čele,
a reci myšlénky, krev na chodidlech,
jdou kolem, fantomy jak v jizbě ztmělé.
A pijem pravdu v zasypaných zřídlech,
a pijem krásu v květů svadlé třísni,
a duše pel má hvězdný na svých křídlech.
A zase dýšeš v ňadrech nám, ó písni!