Vždy nové, vždy svěží, jako když sněží
s jabloně květů z jara,
ve klidu a boji písně se rojí,
z lidských to ňader hárá.
Ať v plesu, ať v stesku vzplá v čarném lesku
vždy srdce výheň stará!
Tvář často je kámen, v nitru však pramen
perlí se, zpívá, tryská,
a houštím všech sporů, přes balvan vzdoru
vzedme se, šumí, blýská,
a zpěvný ten strumen chvíli jen stlumen
tká duhy na křoviska.
Ó nezhasíš žáru, ve vln těch sváru
nestavíš žádných hrází!
Vždy je to jak s ptákem, nezlekán mrakem
perly své nebem hází
a snět-li se zlomí, na jiné stromy
pryč letí bez nesnází.
Ať večer, ať z jitra, dnes v dur a zítra
píseň ta v mol se splétá,
teď doufá, pak jásá, teď v boj se kasá,
teď růží hrstě metá,
přemítá a váží stojíc na stráži,
kde lidskosti strom zkvétá.
Ať plný plod zralý, lístek ať malý
se stromu toho padne,
vše píseň v klín chytá, ze všeho splítá
šperk, který neuvadne,
v šíp ostrý ková plamenná slova
ve chabé srdce, zrádné!
Ó bratři, jimž přáno, zřít v lidstva ráno,
je vás co ptáků v lese!
Co ňadra vám stačí, písní svou ptačí
jásejte vstříc mu v plese!
Kdož ví, zda Bůh v hmotě při vaší notě
přec v odvet neozve se?