Noc jednou dni si stěžovala,
žes’ dvé jí hvězd přejasných vzala
a žes je skryla ve své oči;
den máji zase na tě sočí,
žes nejkrasší mu skradla kvítí,
by jím tvá líc se mohla skvíti;
máj, slyše to, hned slavíčkovi
žaloval dojemnými slovy,
žes luzný vzala úsměv jemu;
slavíček levil stesku svému
královně vřel svatými hněvy,
že nejsladší máš jeho zpěvy;
mně královna včel žalostivá:
med, co v tvém polibku se skrývá,
že vzalas’ jí ho z oulu nitra.
Tu hledám, zdažs’ mi, dívko chytrá,
též něco tu neuloupila —
a tys mi srdce odcizila!