Ponocuje chudá žena;
ku dítěti nachýlena
u lože po tichu sedí,
a co asi tuší
ve bolavé duši,
city její vědí.
»Běda, máti!«
volá choré dítě,
»milá máti,
oko moje nevidí tě;
ale vidí, vidí
samé divé lesy
a nijaké lidi!
Běda, máti,
milá máti,
oko moje nevidí tě,
duše má se děsí.«
Na to máti ku milému
pacholíkovi chorému
ukojivě dí:
»Sen, ubohé dítě,
maně tebe děsí.
Upokoj se
a neboj se.
Nejsou tuto lesy;
máť u tebe sedí.
I ve šeré noci době
není se co báti tobě.
Bůh o tebe vede péči,
Pomoc udělí a tě uléčí.«
Ponocuje chudá žena;
ku dítěti nachýlena
u lože po tichu sedí,
a co asi tuší
ve bolavé duši,
její city vědí.
»Máti! milá máti!
Nebudu se báti.
Viz, ej, pacholíka tady;
na peruti letí,
kyne mi a ukazuje
utěšené sady
a zelené háje
jako ráje.
Duše moje veselí se.«
Pacholíček utiší se.
Máti se dítěti
do náručí vine; —
rosa z oka jí se line —
líbá, rosí bílé čelo,
líbá fialové líce:
ale ledovité tělo
líbání necítí více.