Děvín, milý Děvín, hrade osiralý,
povězže nám, kedy tvoje hradby stály?
„Moje hradby stály v časech Rastislava,
on byl mojím pánem, on Slovanstvu hlava.“
Děvín, milý Děvín, hrade osiralý,
kdyže tu otcové naši sněmy mali?
„Vaši otcové tu sněmy držívali,
když si Slavimíra za ochránce vzali!“
Děvín, milý Děvín, hrade osamělý,
kedy na tvých hradbách koruhve se chvěly?
„Koruhve se chvěly v časech Svatopluka,
svalila je Němců i Maďarů ruka!
A od toho času aj já ošedívám
od žele, když se v mé dávné říše dívám.
S hradby moje slzy dolu mi padají,
ony mutnou sestru Moravu dělají.
Proto ona teče kalná do Dunaje.
Já padám, mně rovně zapadají kraje.“
Děvín, milý Děvín, časy tvé zapadly,
na nás, volných otců syny, zlé připadly.
„Nechtě smutku toho, tam lysá zůstala
Kobyla, co tolko nade mnou plakala.
Když slunéčko za tu horu se ukrývá,
veždy smutným okem na mne se podívá.
Prvé mi svítilo a včil mne obchází
tak, hle, naše štěstí se časy zachází.“