Hlaholný smích se rozleh’ v lesním chladu,
a stará jedle, sdřímnuvší si maně,
dí k bříze: „Aj to ptáci táhnou raně,
to nějak si na nepohodu kladu!“
A děti pějí: „Teď jahůdku hadu,
a na pařízek jednu Marji Panně,
pak hrstku sobě, pak až plno v džbáně,
a potom zase sobě, co je hladu!“
A večerem až domů táhnou děti;
a hledíc na podrost, dí jedle k bříze:
„Vždyť tušila jsem psotu v každé sněti!“
a bříza: „Sčinily to na pasece!“
A starý kos, jenž ve vsi ulít’ z klece,
dí k mláďatům: „Po těch je těžká sklíze!“