Byli svoji děd a bába,
Vysoké už stáří měli;
Ona kašlava a slába,
On na těle skrčen celý.
Žili v chaloupce malinké,
Sešlé, staré jako oni;
Okno bylo jen jedinké,
Jedny byly dvéře do ní
Žili šťastně a pokojně,
Blaženě jak v zlaté době;
Neboť měli všeho hojně,
A už jsou přivykli sobě.
Jen to bylo jim nemilo,
Že budou musit umříti,
A že jednou jich vzájemné
Hrob rozdělí živobytí.
Upřímná jich prosba byla,
Aby vůle Boží dala,
Až by smrt se přiblížila,
By najednou oba vzala.
Najednou! toť být nemůže —!
Někdo dřív o chvilku skoná;
Jen ať nepotká to muže,
Jenom ať to není ona!
„Já dřív umru!“ — volá bába,
„Víc mně rokův nežli tobě;
Jsemť co třtina slába - slába;
Ty zapláčeš na mém hrobě.“
„Já dřív umru, moje milá,
Neboť kašlám bez ustání;
Chladná skryje mne mohyla
Někdy z rána z nenadání.“
„O mne dříve, můj milený!“
„Mne pravím, o mlč, pro Boha!
Pláč je tobě usouzený“ —
„A ne? tobě — já nebohá!“
Dál a dále, víc a více
Jak se začaly rozmíšky,
Tak se zvednuvše z lavice
Odebrat se chtěli z chýžky.
Šli a k dveřím — tu kdos klepá,
„Kdo to?“ — „Otevřte trošinku,
Smrt jsem, poslušnost mi slepá,
Nesu poslední hodinku.“
„Jdi otevřít, jdi, babičko!“
„Jdi sám starý — já jsem slába;
Já se položím maličko,“
Tak odpověděla bába.
„Fí! smrt přišla v čas nepravý,
A čeká tam ubožátko!
Jdi otevřít můj laskavý!“
„Jdi ty moje holoubátko.“
Bába zticha přes světnici
Za kamna se v koutek béře,
Dědek leze pod lavici,
A ven klepá smrt na dvéře.
I byla by dvě stě rokův
Přede dveřmi ven čekala;
Než konečně rozmrzená
Komínem se tam vedrala.