To příliš horké šťávy tělo zalily!
To příliš rudé ohně maso spálily!
Evoe, okamžiku prožehnutych těl!
Evoe, smyslnosti, jíž chlípný ret se chvěl,
Kdy purpurem, jenž vytrysk’ žhavě v tmu,
Žár pudů oblil těla nahotu.
Dlouho jsme žili, všeho užili…
Dlouho nás ssály bílé Dalily…
Dlouho nám vzpurné kštice střihaly!
Dlouho nás v lůžka smilná vrhaly…
Evoe, žhoucí čela a vlasů záplavy!
Evoe, lesku očí, tak sírně žlutavý!
Evoe, vilné kočky! Evoe, Pohlaví!
Evoe, uspavačky tížících vzpomínek!
Mdlým srdcím míchající, by zmrtvily je, lék!
Já básník, jenž jsem vždycky mimo šel,
Rád ironicky chvalozpěv bych pěl:
Evoe, jedy, opia a hašiše!
Evoe, vilné kočky, úskočné a zlé!
To příliš horké šťávy tělo zalily!
To příliš rudé ohně maso spálily!
Evoe, vilné kočky! Evoe, Dalily!