Jsme děti věku, jenž svou bídou žije
a nedbá minula ni budoucnosti:
vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti,
a budoucnost? — ať bije se jak bije!
Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poezie
těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; —
u žití stolu, hoj, — teď my jsme hosti!
Ať žije mžik! — co v hrobě, ať si hnije!
Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,
kdož pro tu svatou českou půdu žili
a mřeli, — slyšte, s nestydatou lící
jak díme: My jsme vše — a nic, kdo byli!
Ne! — my jsme pýr a mech a plevel měkký
na balvanech, jež ční tu na vše věky!