Co v světě tom je za krásu?
Ty pestré davy lidu,
jichž tváře bledé, zedrané,
v jichž oku zřít jen bídu?
Co v světě tom je za krásu?
Ta pestrá havěď v hříchu,
ta líc, co chlípnou rozkoší
v rouhavém tuhne smíchu?
Co v světě tom je za krásu?
Ten přepych velkých pánů,
již zvukem zlata v hýření
odzvání ctnosti hranu?
A děsí se, že lid, jenž jim
svou krví lůžko zdobí
a zlata kupí poklady,
je nahou bídou zlobí?
Ach, kdybych neměl svatyni
z ryzého v srdci zlata,
v ní tebe, matko ztýraná,
co’s bolestí svou svata,
a kdybych nebyl v svatyni
kněz, matko, lásky tvojí
a knězem lásky k lidem těm,
co po pás v slzách stojí:
To zatratil bych život svůj
a klnul mu, že vinou,
a hynul v hříchu, zoufání,
jak steří jiní hynou!