Jas jitra s leskem vody splývá
a v slunném proudu říčka zpívá:
Jsem píseň, jež se dala v let;
mne srdce země plesně roní,
pln záře ranné plá mi svět,
mně každá vlnka trylkem zvoní.
Až ke dnu ňader mých
se slunko směje
a hřeje
a slouchá,
co šeptů důvěrných
si s vlnou vlna šplouchá.
Jsem píseň, vzbudila mě zoře.
mne žene touha,
má pouť je dlouhá,
ó tuším v dálce moře,
v něm bezmezného blaha říš
a k moři letím blíž a blíž.
Svá kouzla večer dolů schvívá
a v lesku luny říčka zpívá:
Jsem žití v proudu zvlněném,
kde jas a stín se klamně snoubí.
vln honbu zříš na čele mém,
však nevíš, co si nesu v hloubi.
Mně bijí tepny vln
tu vášně hřměním,
tu chvěním,
a v běhu,
jenž muk a slasti pln,
chci prchnout poutům břehů.
Jsem žití, rozkoš jsem i hoře,
mně srdce buchá,
a křídlo ducha
chce dál, kde tuší moře,
svět nekonečný, volnější!
Jen ten mé touhy zkonejší.
Noc obraz kraje temnem skrývá
a v černém lese říčka zpívá:
Jsem osud; schoulen v temna klín,
jen tajemstvími proud svůj vinu;
i břeh i běh můj — vše je stín,
jsem němý, nikdy nespočinu;
věz, kamkoli svůj tok
tvým ukryt očím
kdy ztočím.
a kudy
se odchýlí tvůj krok:
já dohoním tě všudy!
Jsem osud, v slepé noci číhám,
své víry, tůně
skryv tajně v lůně,
až k moři tebe stíhám;
tam cíl tvůj; chvíli poshovím
tam najdeš, čeho nepovím.